Historical
Maps of CEE (in German)
A
SHORT HISTORY OF CENTRAL AND EASTERN EUROPE:
German
French
Italian
Japanese (coming soon)
Polish
Spanish
Od
Tricetileté války až k princu Evžénovi
Evropské
dejiny sedmnáctého století byly charakterizovany
dvema velkými konflikty: Jednak sporem mezi protestanskými
a katolickými mocemi, který behem Tricetileté
války (1618-1648) zaujal skoro všechny zeme kontinentu
a potom neustálím bojem proti Osmanum, kterí
se v druhé polovine století nekolikrat pokoušeli
svá území na balkáne rozšírit
smerem na západ. Na západe kontinentu se Francie
snažila za vlád svých králu Ludvíka
XIII a Ludvíka XIV dobít v Evrope prvenství
a co nejvíce omezit habsburkskou moc ve Španelsku,
podobne jako v nemeckých zemích. Dusledkem toho
byly mimo francouských válek se Španelskem
i dobyvacné války Fracie na Rýne a vytvorení
spojenectví s Osmany. Anglie a Holandsko, nové
hospodárské mocnosti v Evrope, se zapojili rovnež
do dení. V boji Holandanu proti Španelum za svobodu
se vyvinul nový zpusob šermování,
který byl ovlivnen vojenskou reformou v Nizozemsku.
Holandané zavedli u vojska drilové cvicení
a tím získali vetší obratnost a
stabilnost. Císarská vojska, která nebyla
až do zacátku století stejne vyzbrojena
a byla jenom verbovana pro dobu válecného tažení,
se ted prevedla na „stálé vojsko“
s trvalým žoldem. Financní zabezpecení
tohoto množství vojsk se kvuli neustálému
nedostatku penez císare casto provádelo takzvanými
válecnými podnikateli. Takovým byl Generalissimus
Albrecht vévoda Mecklenburský, zvaný
Valdštejn. Ustanovení Míru v Osnabrücku
a Münsteru v roce 1648 ukoncilo Tricetiletou válku.
Osmani, kterí byli úplne jinak organizovani
než stredoevropská vojska a byli ozbrojeni neobvyklými
zbranemi (reflexními luky a šípy), opet
zahájili od šedesátých let 17. století
svou dobyvacnou politiku smerem na západ a byli 1.
srpna 1664 u St. Gotthardu nad Raabou (Mogersdorf) poraženi.
Rozhodujicí fáze osmanského tažení
na západ byla zahájena približne až
o 20 let pozdeji. Jednalo se zde o turecké vojsko pod
velením velkovezíra Kara Mustapha, které
v cervenci 1683 táhlo až pred Víden. Ohrožení
císarského hlavního a sídelního
mesta znamenalo zároven i velké nebezpecí
pro celou strední Evropu. Osvobození Vídne
12. zárí 1683 sloucenými vojsky císare,
polského krále a ríše znamenalo
rozhodující obrat v prubehu války a zacátek
zahnání Osmanu. Karlowitzkým mírem
v roce 1699, který následoval rozhodující
bitvu u Zenty nad Tisou (1697), se podarilo zase získat
vetšinu Madarska a celé Sedmihradsko. Tyto úspechy
byly umožneny vojenskou genialitou a diplomatickou obratností
prince Evžéna Savojského (1663-1736). Jeho
pusobení bylo základem rakouské velkomoci
v první tretine 18. století.
Rakousko a Evropa 1789 - 1866
Na konci své vlády vedl Josef II. ješte
další válku proti Turkum, ve které
se opet podarilo dobýt Belehrad (1789). Toto víteztví
se Rakousku zdálo být duležitejší
než Francouzská revoluce, která soucasne
probíhala ve Francii. 14. cervence 1789 napadl rozhorlený
dav v Paríži Bastillu, která byla státní
veznicí a symbolem útlaku francouzského
krále Ludvíka XIV. V dubnu 1792 vyhlásila
Francie válku Rakousku. Habsburská monarchie
se sdružila s Pruskem a s Anglií a spolu vytvorily
první koalici. Následující válka
trvala až do roku 1797 a skoncila porážkou
spojencu. Rakousko se muselo vzdát svých území
v západní Evrope a v Lombardii, ale získala
Benátky. V této válce se hlavne proslavil
francouzský generál Napoleon Bonaparte. Rakousko
spoléhalo na vojenské schopnosti arcivévody
Karla, který byl bratrem císare Františka
II.. Karlovi se podarilo vybojovat radu víteztví
jako napríklad v bitve u Würzburgu 1796. 1799
došlo k druhé koalicní válce, kterou
vedli predevším Rakušané a Rusové
proti Francii. Po bitve u Hohenlindenu v prosinci 1800 uzavrelo
Rakousko s Francií v únoru 1801 mír v
Lunévillu.Usilování Francie o jednoznacné
prvenství v Evrope za vlády Napoleona, který
se 1804 nechal prohlásit francouzským císarem,
donutilo Rakousko a Rusko v roce 1805 Francii znovu vyhlásit
válku. Skoncila bitvou u Slavkova (jižní
Morava) a Prešpurským mírem. Rakousko muselo
Bavorsku, které bylo spojencem Francie, odstoupit území
Tyrolska. 1806 se císar František II. (1768 -
1835) vzdal rímskonemecké císarské
koruny a prohlásil se rakouským císarem.
Vládl následovne jenom jako František I.V
roce 1809 se habsburská monarchie rozhodla samostatne
pokracovat ve válce proti Francii. Prestože Habsburkové
již dlouho vedli válku proti Francii a jejím
spojencum, porád ješte nebyla rakouská
obetavost zlomena. Došlo naopak k posílení
národního uvedomení, které bylo
nakonec duvodem vzniku zemské obrany. V polním
tažení, které trvalo od dubna až do
cervence, zvítezil arcivévoda Karel v bitve
u Aspernu (21./22. kvetna 1809), ale v rozhodující
bitve u Deutsch-Wagramu (5./6. cervena 1809) utrpel porážku.
Pri Schönbrunnském míru se muselo Rakousko
opet vzdát urcitých území. Nicméne
se habsburská monarchie v roce 1813 znovu pripojila
ke koalici, ve které se sdružila s Ruskem, Pruskem,
Švédskem a s Anglií. Rozhodující
bitva, která je dnes známá jako„Bitva
národu“ se odehrála 16.-19. ríjna
1813 u Lipska. Koncem brezna 1814 vtáhly spojenecké
armády do Paríže a Napoleon musel abdikovat.Vídenský
kongres, který se konal od listopadu 1814 až do
cervna 1815, zacal rešit nové usporádání
Evropy. Restauracní pokus Napoleona, který nakonec
skoncil jeho porážkou v bitve u Waterloo a jeho
deportací, byl pouze intermezzem. 20. listopadu byl
podepsán druhý Parížský mír.Již
nekolik let po Vídenském kongresu bylo mnoho
evropských státu opet zasaženo revolucním
hnutím. Nové hnutí bylo vyvoláno
obrovskými sociálními a národními
problémy. 13. brezna 1848 vypukla také v habsburské
monarchii revoluce. V Praze bylo revolucní hnutí
krvave potlaceno. Ve Vídni se povstalcum podarilo císarská
a královská vojska, která byla ve meste,
primet k ústupu. Teprve v ríjnu se opet podarilo
dobýt císarské hlavní mesto díky
velkému vojenskému úsilí polního
maršála knížete Windischgrätze
a chorvátského banusa, polního maršálporucíka
Josefa hrabete Jellacice. V Madarsku a v Itálii byla
situace naopak kritická.
Od Biedermaieru až k válce 1866
Již nekolik let po Vídenském kongresu 1814/15
bylo mnoho evropských státu zasaženo novým
revolucním hnutím, které bylo vyvoláno
obrovskými sociálními a národními
problémy. Mnoho desetiletí pusobilo Rakousko
jako „evropský policista“ a potlacovalo
uvnitr monarchie liberální tendence.13. brezna
1848 vypukla v habsburské monarchii na nekolika místech
revoluce: v Praze a ve Vídni, v Madarsku jakož
i v lombardsko-benátském království.
V italských provinciích se do sporu ve prospech
povstalcu zapojilo sousední království
Sardinie. Došlo ke krátkému polnímu
tažení, ve kterém polní maršál
Radecký porazil Sardy. O rok pozdeji Sardinie znovu
vyhlásila válku, ale její vojska byla
u Mortary a Novary opet úplne znicena. Benátky
se vzdaly až 24. srpna 1849. Nejpovážlivejší
situace byla v Madarsku: V prosinci 1848 Madari vyhlásili
samostatnost a teprve 3. ríjna 1849 se Habsburkum povedlo
je s pomocí Ruska porazit. Ve Vídni, kde došlo
v breznu a zacátkem ríjna 1848 k revoluci, se
povstalcum nejdríve podarilo císarská
a královská vojska, která byla ve meste,
primet k ústupu. V poslední tretine tohoto mesíce
bylo císarské hlavní mesto opet dobyto
díky velkému vojenskému úsilí
polního maršála knížete Windischgrätze
a chorvátského banusa, polního maršálporucíka
Josefa hrabete Jellacice.S truchlivou situací koncící
roku 1848 prímo souvisela i zmena na trune, která
se konala 2. prosince: dosavadní císar Ferdinand
I. odstoupil a predal vládu svému synovci FrantiškuJosefovi
I..Mladý císar se nejdríve pokoušel
rakouskou armádu dále používat jako
mocenský nástroj v rámci evropského
usporádání. To skoncilo v roce 1859.
Ve válce proti království Piemont-Sardinii,
které obdrželo podporu Napoleona III., císare
Francie, byla rakouská armáda u Magenty a Solferina
(cerven 1859) poražena. Habsburská monarchie se
musela vzdát Lombardie. V roce 1864 vyhlásilo
Rakousko spolecne s Pruskem Dánsku válku. Ve
sporu se jednalo o knížetství Schleswig
a Holstein, která byla pod dánskou správou
a ve kterých vetšina obyvatelstva mluvila nemecky.
U Oversee a Veile se Rakušanum podarilo pod velením
polního maršálporucíka Gablence
dosáhnout nekolika vojenských víteztví.
1865 byl Holstein podrízen rakouské správe
a Schleswig byl podrízen pruské správe.
Kvuli temto územím se vítezní
spojenci patrne zneprátelili. Príciny tohoto
rozdvojení sahaly ale hloubeji. 8. dubna 1866 uzavrelo
totiž Prusko s královstvím Itálie
svazek proti Rakousku. Pod velením arcivévody
Albrechta zvítezila rakouská jížní
armáda 24. cervna 1866 u Custozy (jižne od Gardského
jezera). Rozhodující bitvy se ale odehrály
na severu. Po nekolika neštastných bojích
došlo 3. cervence u Hradce Králové (východne
od Prahy) k rozhodující bitve. Rakouská
severní armáda utrpela pod velením zbrojmistra
Benedka bolestnou porážku. Pražským
mírem 22. srpna 1866 byla válka ukoncena a Rakousko
vystoupilo z Nemeckého spolku.
První
svetová válka a konec Habsburské monarchie
Rakousko-Uhersko
považovalo vraždu Františka Ferdinanda a jeho
manželky za výhradní vinu Srbska, kterážto
musela být pomstena podrobením Srbska pod rakouskou
moc. Rakousko-Uhersko durazne vyslovilo Srbsku ultimátum.
Srbsko mobilizovalo a dodatecne obdrželo podporu Ruska.
Tím se válka s regionálním charakterem
promenila ve spojeneckou válku. Následkem bylo,
že koncem cervence 1914 vedlo Rakousko-Uhersko a Nemecká
ríše (centrální mocnosti) spolecne
válku proti Srbsku, Rusku, ale i proti Francii a proti
Velké Británii (Dohoda), protože byly spojenci
carského Ruska. V ríjnu 1914 vstoupilo i Turecko
na strane Rakouska do války. Duraz vojenských
akcí ležel pro Rakousko-Uhersko jednoznacne na
Balkáne a v Halici. Nemecká ríše
se mezitím pokoušela porazit Francii. Rakousko-Uhersko
v Srbsku a v Halici neúspelo. Ani Nemecku se nepodarilo
proti Francii zvítezit. Již koncem roku 1914 se
museli Nemci a Rakušané vší sílou
bránit proti Rusku, aby nebyli poraženi. Teprve
po hlavním útoku centrálních mocností
v kvetnu 1915, který se soustredil na oblast TarnovGorlice,
bylo nebezpecí na východe odvráceno.
Ale práve v té dobe vyhlásila Itálie
Habsburské monarchii válku. I když se Rakousko-Uhersko
a Nemecká ríše, ke kterým se na
podzim 1915 pripojilo i Bulharsko, musely vyporádat
s neustálými negativními obraty, byly
schopny dosáhnout vojenských úspechu.
Zacátkem roku 1916 se Rakousko-Uhersko pokusilo ofenzívou
vedenou z jižních Tyrol porazit Itálii.
Tento pokus byl neúspešný a rakouské
vojsko muselo až ke konci roku 1917 na rece Isonzio vést
jednu obranou bitvu za druhou. Na východe se však
podarilo ruskou armádu, která byla hlavním
nebezpecím pro centrální mocnosti, až
do roku 1917 odrazit. V roce 1917 prišlo v Rusku k revoluci,
která donutila Rusko uzavrít prímerí
s centrálnímimocnostmi a pozdeji prijmout težké
podmínky Brest-Litevského míru. Rovnež
se podarilo porazit Rumunsko, které v zárí
1916 vyhlásilo centrálním mocnostem válku.
I proti Itálii se nakonec v ríjnu a v listopadu
1917 podarilo Nemcum a Rakušanum v 12. bitve na Isonziu
vybojovat velký vojenský úspech. Positivní
vojenská situace odvrátila ale pozornost od
vnítrních pomeru v Nemecku a hlavne v Rakousko-Uhersku,
kde se pomery cím dál více zhoršovaly.
Po dvou letech války byla monarchie ekonomicky vycerpána
a projevil se i nedostatek potravin. RakouskoUhersko, které
již za doby míru pred První svetovou válkou
melo velké potíže s národnostní
problematikou, bylo ted jednoznacne ohroženo rozpadem.
Po smrti Františka Josefa v listopadu 1916 se jeho následovník,
císar Karel I., intenzivne snažil situaci v monarchii
stabilizovat. Prestože Karel I. v zemi zbídacenou
válkou zahájil sociální reformu,
situace se neuklidnila. V roce 1918 prišlo ke stávkám
a ke vzpourám, které se rozšírily
na celou monarchii. Rakousko-Uhersko zahájilo 15. cervence
1918 poslední ofenzívu na rece Piave s cílem
První svetovou válku rozhodnout ve svuj prospech.
Útok se nepodaril a na podzim 1918 se habsburská
monarchie a její armáda zacala rozpadat. 3.
listopadu 1918 podepsalo Rakousko-Uhersko prímerí
ve vile Giusti u Padovy. Soucasne již vznikaly nástupnické
samostatné státy. Dusledek byl rozpad monarchie
a zmena Evropy.
|
